METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V podstatě se toho vlastně až zas tak moc nestalo. GOD DETHRONED vydali nové album, jedenácté v pořadí, tři roky od posledního zápisu „The World Ablaze“, na němž korunovali svoji tématickou trilogii, zasvěcenou první světové válce. Pod taktovkou osudového muže kapely, kytaristy a zpěváka Henriho Sattlera, v sestavě, jež už od půlky roku 2014 nedoznala změn a ve starém dobrém black/deathmetalovém duchu, okořeněném nezbytnou špetkou dekorujících melodií.
V podstatě se toho tedy tak moc nestalo, ale co je navzdory tomu nejdůležitější, „hnětá“ to moc pěkně. A přesně proto je třeba tohle album ocenit, protože si v současných obludně recyklačních časech našlo pár solidních melodií, pár pořádných riffů a spolu s nimi vlilo do žil věrných stylových posluchačů čerstvě okysličený starý dobrý kov smrti, jemuž by to na pomyslné přehlídce toho nejlepšího z prozatímní letošní albové úrody slušelo náramně. Naleštěná parádní bagančata, černá trička s velkolepě vyvedeným motivem iluminátské pyramidy a hladový pohled ostřížích zraků muzikantů samotných, přesně tak si představuji v zástup nastoupený oddíl GOD DETHRONED, na jehož čele se Henri Sattler pyšní čerstvým výliskem „Illuminati“. Jaký by to byl pohled!
Už od úvodního riffu otvírající, titulní skladby, to Nizozemci řežou jako nešťastný eskamotér, jemuž fatálně nevyšlo kouzlo s přepůlením asistentky motorovou pilou. Kov smrti se s dechberoucím echem zadírá do uší, náhle je jeho absolutně nakažlivé podstaty všude plno. Nenápadné, nicméně majestátní klávesy na pozadí nádherně dokreslují rouhačské náměty, které protentokráte v textech vystřídaly válečné obrazy, a spíše střednětempá skladba graduje v refrénu a kouzelném sóle. Řežba se stupňuje v „Broken Halo“, kde se zásadně navyšují rychlostní otáčky, ale skladbě nechybí duše.
Ta je ostatně neomylným znamením vlastně všech položek alba. V „Book Of Lies“ doslova prýští z klenuté ústřední melodie, nechávající vzpomenout na chmurné doomové opojení, ve „Spirit Of Beelzebub“ zase z tučných riffů, které se obkreslily do znovu bleskové rytmiky. Ne nadarmo si Sattlerovci už léta hýčkají nezpochybnitelnou koncesi na extrémně metalovou produkci. Podobně kvílivě zaburácí i „Satan Spawn“ a list pily se poté znovu obrátí ke střednímu tempu a silnějšímu zastoupení melodie – „Gabriel“ jako anděl smrti doslova mrazí na zhmotnělý dotyk. Stejně působivá je následně i „Eye Of Horus“ s blyštivým, táhlým rozjezdem a svíravými melodiemi, připomínajícími zvuk apokalyptických trub, a na samotný závěr i monument „Blood Moon Eclipse“, s nímž je pomyslný iluminátský hřebík definitivně zatlučen do kříže až po hlavičku.
Je to zkrátka takový malý svátek, když si můžete poslechnout podobně zvučné album, a proto je třeba ho světit, třebaže GOD DETHRONED nejsou zrovna kapelou z těch úplně nejslavnějších. O to víc však „Illuminati“ promlouvá do aktuálního dění na metalové scéně.
Parádně nakažlivý kov smrti od letitých klasiků stylu.
8 / 10
Henri Sattler
- zpěv, kytara
Dave Meester
- kytara
Jeroen Pomper
- baskytara
Michiel van der Plicht
- bicí
1. Illuminati
2. Broken Halo
3. Book of Lies
4. Spirit of Beelzebub
5. Satan Spawn
6. Gabriel
7. Eye of Horus
8. Dominus Muscarum
9. Blood Moon Eclipse
Illuminati (2020)
The World Ablaze (2017)
Under The Sign Of Tthe Iron Cross (2010)
Passiondale (2009)
The Toxic Touch (2006)
The Lair Of The White Worm (2004)
Into The Lungs Of Hell (2003)
Ravenous (2001)
The Ancient Ones (2000)
Bloody Blasphemy (1999)
The Grand Grimoire (1997)
The Christhunt (1992)
slusne
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.